Být a nebít

Jana

13. 4. 2012 14:20:12 #

Dovolím si vás citovat  "bití je především ventilací vlastního hněvu, vyjádřením naší bezmoci a obav"
Souhlasím bez výhrad. A právě proto, že jsme starší než naše děti či vnoučata, měli bychom tyto svoje
pocity krotit a snažit se dítěti vysvětlit, co nás rozlobilo a z čeho máme strach. Prostě zapojit mozek a ne
fyzickou sílu. Čím jsem starší, tím méně rozumím tomu, proč si dospělý člověk troufá na dítě, které se teprve
začíná ve světě orientovat a fyzicky ho trestá. Když mě naštve šéf, prodavač, kdokoliv - nedám mu pár facek.
Proč, když se umím v této situaci ovládnout vztáhnu ruku na dítě, ať jsou mu dva nebo patnáct let?!?
Děkuji za oba články Hynkův i Alenky. Jsem šťastná, že jsou mezi námi takoví lidé jako vy.
Hezké jaro, ať se daří, mějte se hezky a opatrujte se
Jana

Hana Fořtová

17. 4. 2012 15:12:40 #

Děkuji za článek Hynka a Aleny, který mě přiměl k tomu, aby znovu promyslela celý problém i své vlastní chování.  Souhlasím s uvedenými argumenty a domnívám se, že děti fyzicky trestáme zásadně v situaci, kdy nezvládneme vlastní emoce; uvedené argumenty, které Alena vyvrací, jsou pouze zpětně použitým neobratným ospravedlněním. Domnívám se však, že jádro problému je trochu jinde. Myslím, že zásadní otázkou nejsou FYZICKÉ tresty, ale problém NÁSILÍ, kterého se dospělí dopouštějí na dětech. Násilí může být fyzické či psychické a osobně se domnívám, že psychické trestání (výsměch, ponižování, např stání v koutě, poukázání na chování člověka před ostatními jako na divadle atd.) ve své podstatě více ničí důstojnost druhého člověka (v tomto případě dětí), nežli fyzický trest (např. plácnutí přes zadek) a je proto horší. Myslím, že místo rozlišení násilné bití a výchovné bití, o kterém mluví Alena, a které je opravdu liché, je možné rozlišit násilí chladné a kalkulované, které je ve své podstatě děsivé, a násilí, jenž je výsledkem hněvu, vzteku, prostě nezvládnutých emocí. Obě násilí jsou ve své podstatě špatná, ale pokud nám „vytečou nervy“ a plácneme dítě přes zadek s tím, že si později uvědomíme chybu svého jednání, snažíme se příště zareagovat jinak a poučit se, jedná se o zkrat, který lze pochopit, byť s ním nesouhlasíme. Redukovat násilí na fyzické tresty se mi zdá zjednodušující, neboť je vskutku lepší na dítě křičet nebo mu nadávat, než ho plácnout přes zadek? Špatně je obojí a člověk by se měl snažit vyvarovat se násilného chování ve všech směrech, nikoli pouze v rovině fyzické.
Také si nemyslím, že lze bez výhrad přijmout argument proti fyzickým trestům poukazující na to, že dospělí se mezi sebou také nebijí. Naše chování k dítěti je vedeno tím, že se jedná o dítě, nikoli o dospělého. Jak ukázal Rousseau, je třeba brát dítě jako dítě, nemít na něj nároky jako na dospělého jedince a nechovat se tak k němu, nýbrž respektovat jeho jedinečnost dítěte (a samozřejmě jeho jedinečnost lidské bytosti). Od dítěte nepožadujeme stejné věci jako od dospělého a nelze na něj ve všech ohledech vztáhnout zásady, kterými se mezi sebou řídí ve svém jednání dospělí lidé. Svévolné násilí na druhých je špatné, protože narušuje integritu druhého, našeho bližního (v tomto případě dítěte), nikoli proto, že ani dospělí se mezi sebou nemlátí.
Sama nevím, zda není potřeba ukázat dítěti např. plácnutím přes zadek bolest, kterou způsobuje samo druhým živým tvorům (když například trhá žížalu v půl, atd.)? Stačí mu danou věci vysvětlit, aniž bychom se ho dotkli? Chápe dítě v tuto chvíli vzájemnost svého jednání ?
Konečně myslím, že zakázat bití dětí zákonem je špatné, neboť zákon je dalším donucovacím prostředkem, zatímco otázka bití dětí by měla být řešena společenskou debatou, poukazem na etickou stránku věci a na vývoj našeho vnímání proti minulosti, pokrokem v tom dobrém slova smyslu, nikoli uložena vnější autoritou, v níž je potencialita násilí obsažena. Nesmyslnost zákonného zákazu odhaluje zmíněná otázka věkové hranice.
PS. Když přejdu od teorie ke konkrétnu, přiznávám, že mi nervy občas ujedou a že jsem svého syna několikrát přes zadek plácla. Snažím se, aby to bylo co nejméně, abych se z toho sama poučila a je pro mě nepředstavitelné, že bych své dítě fackovala či bila nějakým předmětem. Nejsem schopná se vždy ovládnout (v situacích, kdy jsem sama na dvě děti), ale snažím se toho vyvarovat.
Díky za článek, mějte se dobře
Hanka

jaruna

19. 4. 2012 7:14:30 #

možná trochu jednoduché.... ale mně spolehlivě před použitím jakéhokoliv násilí na dětech ochrání představa, že se nade mnou tyčí fyzická hmota tak velká, jako jsme my dospělí v porovnání k dětem...tuto představu si vybavím vždycky, když k dítěti (vlastnímu či cizímu), přistupuji...hodně mi to pomáhá ovládat se

Hana Fořtová

4. 5. 2012 15:11:41 #

Ahoj Aleno,
Moje zpoždění je děsné, ale i když jsem se k tématu dostala po třech týdnech, chtěla bych se vyjádřit ke tvé reakci na můj komentář k vaším článkům. Myslím si, že Rousseauova distinkce dítěte a dospělého je v mnoha ohledech zásadní, nesmazává samozřejmě základní fakt, že člověk je od počátku lidskou bytostí a jako takový se rodí do svobody a má určitá práva. Šlo mi primárně jen o to, že je ošemetné argumentovat poukazem na dospělé. Ostatně to, že nedám šéfovi či prodavaši pár facek, jak o tom píše Jana, nemusí být díky mým etickým normám, ale v důsledku konvencí a mravů. Proto si myslím, že je důležitý poukaz na důstojnost lidského jedince prostě, ať již se jedná o dospělého nebo o dítě.
Hodně složitá je otázka zákonného postihu za fyzické tresty na dětech, jsem poměrně zásadně proti takovému zákonu, pokusím se to teď osvětlit. Souvisí to s rozdělením násilí na fyzické a psychické, jak jsem naznačila minule, respektive s tím, že toto dělení je problematické, protože podle mě nejen, že ty věci spolu souvisejí, myslím, že jsou výrazem jednoho a téhož, násilného narušení svobodného prostoru druhého, jež musí být ospravedlněno, je-li to v některých případech vůbec možné.
Problém se zákonem se mi zdá dvojí: za prvé formulace samotného zákona, za druhé jeho praktický dopad. K prvnímu bodu. Téma samotné je velmi složité, protože zasahuje do oblasti rodiny a takový zásah je v liberálním státě sám o sobě problematický a musí být velmi dobře zdůvodnitelný (viz např. otázka ospravedlnitelnosti zásahu státu do toho, jak budu vychovávat své dítě, zda ho nechám očkovat, u nás se řeší i to, jak ho pojmenuji atd.). I z toho důvodu není lehká otázka znásilnění v rámci manželství, kterou zmiňuješ. Avšak na rozdíl od fyzických trestů dětí se mi zdá být znásilnění přeci jen snazší vymezit než „bití“ dětí. Je plácnutí už „bití“? A mačkání ruky? Dá se to vůbec vžydcky poznat? A co když na dítě křičím a jsem na něj sprostá? Bude trestáno bití i doma, nebo jen na veřejnosti? A kdo bude svědčit, kolemjdoucí, sousedé, něbo snad někdo z rodiny? Co se týče praktického dopadu zákona, mám strach, že podobný zákon se obrátí proti dětem i proti rodičům, kterým „ujedou nervy“. Takový zákon je vyzývá k pokrytectví (na veřejnosti se chovat jinak než doma, kde mě nikdo „nešpicluje“), k vyděračství (svědků a snad i dětí) a práskačství, posiluje v lidech tedy samotné negativní rysy. Obávám se, že daná věci je příliš jemná na složitá na jednoznačný sloh a styl zákonů, který musí přesně vymezit a určit skutky. Ano, my neloupíme a nevraždíme nikoli proto, že je to v zákoně, ale protože to považujeme za morálně špatné. Avšak zákon je především pro ty, které jen strach z postihu a z trestu drží v poslušnosti k normám, na kterých se společnost shodla.
Vnášet trest a postih dovnitř rodin rozbíjí jakoukoli její jednotu. Pokud muž znásilňuje svou ženu, těžko můžeme o nějaké jednotě mluvit, ale myslím, že tento přípak je dost vzdálený tomu, když někdo plácá dítě přes zadek nebo ho i fackuje. Zlepší se jeho vztah k dítěti poté, když na dním bude viset hrozba z trestního postihu? Nebylo by účinnější, kdyby se to ten člověk styděl udělat, kdyby mu v tom bránily konvence dané společnosti a dané jednání by nebylo přijatelné? Nebo v ještě lepším případě, pokud by si sám uvědomil, že to nikam nevede a vzájemný vztah tím jen trpí? Myslím, že zákon by pouze vedl k vyhrocení situace v rodinách, v nahrazení jednoho násilí (fyzického) jiným (psychickým), k posílení negativních vlastností a emocí. Nelze vše postihnout zákonem a myslím, že tato věc mezi to patří a že se má zákon omezit na případy týrání, kdy rodič (dospělý) znásilnil přirozené právo, jak by řekli klasičtí autoři, který na jedné straně hlásí poslušnost dítěte vůči rodiči, na druhé straně stanoví rodiči povinnost postarat se o dítě a vychovat jej. Dospělý člověk má nad dítětem autoritu a ta by neměla být vynucována násilím, na druhou stranu nepřípustnost násilí nelze podle mého soudu vynutit zákonem, ale pouze konsensem společnosti a všeobecne přijímanými etickými normami, které se v čase vyvíjejí a když pohlédneme na dějiny, tak je zřejmé, že směřují k větší humanitě, takže myslím, že jsme na dobré cestě.
Díky za téma, těším se, až vše budeme moci probrat osobně.
Hanka