Zcela jasně si vzpomínám, jak jsem na sebe byla loni hrdá, protože se mi do Velikonoc podařilo (nezapomenout a) nashromáždit plný džbán cibulových slupek na barvení vajec. Moje rozčarování nad tím, že jsem o loňských Velikonocích nebyla schopna najít jediný lísteček (ne, ani kopřivu, natož jetelíček), který bych na vajíčka barvená v cibulových slupkách obtiskla, bylo nezměrné, respektive tak velké, že si vlastně ani nevybavuji, jestli jsem slupky zhrzeně zkompostovala nebo zda jsem v nich obarvila alespoň trochu vlny. 

Teď únor teprve před koncem a na stole první bršlice a mladé kopřivy. Radost z téhle první letošní (byť divoké) zeleniny na talíři (přesněji v tvarohové pomazánce) trochu zkalil fakt, že jsme si svorně kopřivami popálili patro (a také kolena a prsty při sbírání a přípravě) ... Stále si ještě libujeme nad zeleninou loňskou, ale té již ubývá ... s potěšením (a s pokorou) se tedy pouštíme už i do svěžího čerstvého kadeřávku, který nám asi nejvíc chutná syrový. Sním o výsevu špenátu, ale držím se zpátky, ještě je příliš brzy, i když z přírody zatím dostáváme především signály, že březnové mrazy a sníh by čekal snad jen škarohlíd.  

 A tak byl ten dnešní nácvik jara v podstatě dokonalý. Slunce a teplý vzduch. Koukli jsme do včel. Navrtali jsme javory. Prošli jsme se ...

Ale ze všeho nejdřív TRAMTADADÁÁÁÁÁ se nám narodila první letošní jehňata! (Pozor, intimní momentka!)

Naše černá VF bahnice Lilja přivedla na svět beránka (5,6kg) a jehničku (5,5kg). Tihle dlouhonozí, roztomilí poslové jara se hned pěkně měli k světu a nám tak po 146 dnech od připojení berana do stáda začíná období bahnění se vším tím otáčením, radostmi i strastmi, které s ním souvisí.

Od počátku prosince se sem chystám vložit příspěvek opěvující množství času, které ještě zbývá, než se začneme šťourat v hlíně. Opěvující proto, že šťourání v hlíně tehdy zrovna nedávno skončilo, já jsem během přástek namísto předení uspořádala a protřídila krabici se semínky a měla na duši takový pěkný pocit, že v únoru mě ruce jistě budou svrbět, ale teď (rozuměj tehdy) je klid, čas a sněhem pokryté prázdno. 

Vše je ale jinak, zima vypadá tak jak vypadá, takže to člověka láká a žene k venkovním pracím způsobem nebývalým, navrch je polovina února pryč, takže nám tu 

.: klíčí celery (první Neon, po 11 dnech v relativním chladu)

.: klíčí papriky (po 7 dnech v teple, nejlépe a nejrychleji k mému překvapení kápie Raduza, staré osivo z Německa zatím příliš neklíčí, nojo, hloupý, kdo nesemenařil, chjo)

.: klíčí lilky (po 8 dnech v relativním chladu, na český raný nedám dopustit)

A dnes vyseta rajčata (letos velmi velmi konzervativně 10 druhů, navrch samé profláklé klasiky, experimenty zase až příště). 

Tak ať vám to klíčí ... 

A ten prosincový přispěvek, který byl i o tom, jak nám to všechno rostlo a nerostlo loni, třeba příště. 

Byť jsme se od našich milých moravských přátel právě nedávno vrátili, zůstává Emino pojetí vesmíru stále lehce nekorektní ;-).

Nicméně cestou na Moravu jsme úspěšně absolvovali školní zápis, takže se dá předpokládat, že se dceřino povědomí o uspořádání světa i vesmíru bude spíše rozšiřovat, nebo? :-)