Předevčírem bylo lezavo a zkrátka nic moc.
Namleli jsme mouku žitnou i pšeničnou ... taky přesili. Sejete někdo doma mletou mouku? Nemáte na to nějaké udělátko či zlepšovák? My se vždy vznášíme v oblacích jemného moučného poprašku, a to i přes to, že se vážně snažím a seji pomalu, jemně a obezřetně. Pak aby se utíral prach a myla podlaha v celé kuchyni a sednici :).

Pověsili jsme na sušení pálivé papričky. Namačkali domácí špaldové vločky (skvělé na sušenky i do jogurtu). Zpracovali opětovně ovčí kůže. Zazimovali révu a mladé ovocné stromky. Byli jsme se podívat na Dračáku, kde proběhlo kácení pro zlepšení výhledu z opravené vyhlídky.

Výhled se zlepšil zásadně a je to krása.

                               

Dneska přišel další Atlantic a Mothering, což beru jako výzvu k tomu, aby člověk zalezl ke kamnům a dal se do čtení ... mnojo, snad přijdou i takové zimní dny ... takže směřují k ostatním nepřečteným na už pořádně vysokou hromádku ;). Poklízelo se uvnitř i venku, byly jsme s Emou u ovcí, hrály jsme si s míčem, lepily, stříhaly, kreslily, pak příjemná návštěva se skvělou večeří. Co víc si přát? Snad pár hodin navíc, abych se konečně dostala k plánovanému plstění domácí obuvi ... :)

 

Tak nadechnout a o krok dál ...

Najděte dva dny rozdílů. A stále je co dělat ...

Pěkný, i když v něčem syrový podzimní den všem.

Co mám psát? Jak jsme pro ni naposledy jeli na pastvinu? Jak oblohou zrovna táhly husy? Jak se zdála spokojená a začala se pást, když jsme ji drželi postavenou? Jak jsem ji nakloněná přes zadní sedadlo držela v kufru auta a nosem mi tekly slzy?

Děkujeme za všechno, co nám přinesla, hodně radosti, jehňata, mléko a nakonec i maso, i když jsme doufali, že k tomu nedojde.

Nebude pokoj, dokud neodletí

divoké husy.

Zas k jihu táhnou hejna.

Nebude pokoj, dokud neodletí.

Táhnou jak osud.

Už zase táhnou hejna.

(Jan Skácel, Hejna)

 

Den byl krásný. Tihle byli poprvé venku. K tomu z výběhu utekly všechny králičí holky, takže slepice, kouhouti, kočky, pes a králíci pobíhali kolem domu všichni spolu.

                                                                 

Jarek, Vláďa a Hynek začali pracovat ráno. Zítra sem dám foto po 24 hodinách, ale takhle to vypadalo na začátku ...

                                                               

... kus staré stodoly a jinak hromada cihel. Ale tři udělají hodně práce (kromě toho, že tres faciunt collegium), takže se ta hromada uprostřed trochu zorganizovala.

A teď k těm zprávám. Dobrá zpráva je, že jsme našli pohřešovanou slepici. Je doma, živá a zdravá. Kde byla a co se přihodila nám nicméně odmítá sdělit. Nevadí :).

Špatná zpráva je o to horší. Dnes jsme našli naši ovci Rebeku na pastvině ochrnutou. Ačkoli jinak vypadala dobře a jevila zájem o trávu i dění kolem, nemůže se postavit. Veterinář vidí příčinu v úrazu, který vedl k ochrnutí na zadní končetiny a doporučil ovci nechat utratit. Je to pro nás dost šokující. Naše oblíbená ovce, skvělá máma i dojnice, navíc i z hlediska rodokmenu jedno z našich nejlepších zvířat. Nevíme, co se mohlo stát, možností je několik, žádná nepotěší. Nejpravděpodobnější je, že se ovce zranila poté, co se stádo poplašilo. Příčinou mohl být nejspíš pes, který se k ovcím dostal nebo hluk, který by stádo uvedl v paniku. Terén je na pastvině zcela přehledný a bez nerovností, ovce se tam sama od sebe jen tak nezraní. Další možností, kterou se mi ani nechce příliš obmýšlet je úmyslné ublížení ...  Zatím věříme v zázrak a rozhodneme zítra, ovce je bez zjevných bolestí. Jsme dost smutní a trochu naštvaní, snad se vztah k jednotlivým zvířatům mění v momentě, kdy máte stohlavé stádo, ale s pár ovečkama je to jiné.

Včera mi při jednom z posledních letošních dojení padaly první sněhové vločky za krk. Na obzoru zasněžené vrcholky ještědských sjezdovek, k tomu mrazivý vítr, studená bílá za krkem a teplá bílá plnící kbelík.

                                                            

Den před tím moštování, sladká vůně jablek a radost z toho, jak to jde s drtičkou snadno. Výsledkem je něco přes 50l moštu, mít tak víc jablek ...

Z chodby už pomalu zmizelo více než 150 dýní, které jsme dovezli pro bedýnkáře. Pohled to byl báječný :).

Přeskládali jsme mrazáky, nechápu jak rychle se naplnily, ale je to dobře. Hynek zpracovával ovčí kůže. Přesunuli jsme ke stodole dalších 200 velkých cihel a deset překladů. Upekli jsme mrkvový koláč, podzimní kořeněnou dobrotu. Večer příjemné posezení u sousedů.

                                

Dnes je oproti včerejšku ukázkový podzimní den. Listí již téměř opadalo, země je pokrytá žlutohnědou peřinou, do které se opírají sluneční paprsky. Jemným světlem prozářený den.

                                                      

                                                  (Slitování, každý máme nárok na podzimní kýčové dekorace i na neumytá okna ;))

Hynek připravuje stodolu na zítřejší stavění, takže měří, usazuje a znovu měří. My jsme s Emou prošly lokalitu divokých lilií, napíšu o ní večer trochu více, protože se toho na ní během září událo mnoho. 

Pravděpodobně jsme znovu přišli o slepici, krahujce jsme tentokrát ani nezahlédli a oběť zatím nenašli, ale byl slyšet slepičí poplach a dopočítat se nemůžeme. Opět zmizela slepice loňská, nerozumím tomu, jak dravec pozná, která slepice je stará, ale vždy jde na jistotu. Myslela jsem, že zkrátka vybere tu větší, ale tahle slípka zrovna přepeřovala a vypadala spíš drobněji. Možná právě proto. Loterie osudu. I při minulé krahujčí vraždě byl tak krásný den ...                                                        

Ve spíži nám zraje něco, co jsme vyhlásili za pokus o zrající plísňový sýr. Samozřejmě se to dá napsat i tak, že se nám ve spíži něco nekontrolovatelně kazí, a že jsme se navíc rozhodli to časem sníst. Uvidíme. Bílá plíseň je z divokých kultur, tj. sýr nebyl plísní naočkován, tak se ukáže, co nám tady roste ;).

                                                                  

Zamrazili jsme sklizené papriky. Na záhonech čeká na sklizení a zpracování brokolice a pórek. V přepravce ve spíži červená řepa.

A protože se toho za poslední dny v kuchyni tolik zásadního neudálo, vytáhnu obrázek jednoho úspěchu ze září.

                                                                  

To je on - tedy ona, focaccia. Výborný italský "chléb" s olivovým olejem a rozmarýnem. Recept ze skvělé chlebové kuchařky zen-buddhistického kláštera v Tassajaře. Ideální k obědu, pokud tedy začnete v dostatečném předstihu. Focaccia není pracná, ale musíte počítat celkem se dvěma hodinami kynutí a půl hodinou pečení. Chce to tedy plánovat předem. Není divu, že jsme ji zatím pekli jednou ;). Třeba to v přicházejících deštivých dnech napravím.

V září došlo i na zde několikrát zmiňované kapustové karbanátky. Modifikovala jsem recept z kalendáře hnutí Duha na ovesné karbanátky s dušenou kapustou, kapustu jsem přidala rovnou do karbanátků a bylo to (moc dobré). Takže ovesné kapustové karbanátky ;). 300g vloček, 1/2l zeleninového vývaru, 2 mrkve, mouka či strouhanka, majoránka, pepř, sůl, česnek, kapusta - nakrájenou kapustu jsem krátce osmahla na pánvi, ovesné vločky zalila horkým vývarem, okořenila, nechala asi půl hodiny namáčet. Přidala kapustu, zahustila moukou, přidala nastrouhanou mrkev, placičky osmažila.

                                                                              

A když už jsem v těch zářijových aktivitách, nesmím opomenout zpracovávání kapusty a červeného zelí. Kapusta skončila v mrazáku a zelí naložené v zelňácích, za pár týdnů můžeme ochutnat, jak to s nakládáním červeného zelí dopadlo.

                              

                                                                           

Práce na stodole pomalu pokračují. Dnes jsme odvezli poslední zbytky hlíny vykopané ze základů, na místě už je také polovina cihel. V sobotu očekáváme vždy vítanou výpomoc, snad počasí popřeje a stavba pokročí.       

                                                               

Zítra nás čeká moštování jablek, letošní úroda nestála za mnoho, většinu jablek jsme na mošt koupili od K.T., snad příští rok zdejší historické jabloně vydají nějaké plody. Vyzkoušíme nového pomocníka - drtičku na ovoce a lis s rámem. Má pršet, tak se ukáže, moštování se zdá být více venkovní prací.

Přestavěli jsme pastvinu pro ovce, co nevidět bychom chtěli přidat berana do stáda. Ještě musíme vyřešit připouštění letošních jehnic, snad se něco podaří vymyslet.

                                                               

                                                                 

V neděli jsme dovezli od Karla Tachecího pro naše bedýnkáře na uskladnění dýně Hokkaido, z hospodářství Aleše Heulera pak dýně Buttercup.

Ná základě pár dotazů jsem dnes prozkoumal naše knihy a dostupné zdroje na Internetu ohledně co nejlepšího skladování.

Základem je uchránít dýni od vlhka, takže určitě ne ve vlhkém sklepě na brambory či jablka.

Ideální skladovací teplota je 12-15 stupňů.

Dýně by se měly nechat prvních 14 dní ve vyšší teplotě, kolem 20 stupňů, aby dobře doschly a zatáhly se.

Při skladování každý týden kontrolovat, pokud se objeví plíseň, otřít vlhkým hadříkem namočeným v octě. Při kontrole též zkusit mírně pomačkat podezřelá místa, jakmile měknou, ihned spotřebovat. Dýni můžete pokaždé i pootočit, aby neležela stále na jednom místě. Vhodné je dýně zavěsit do úvazu z nějaké látky či sítě (staré záclony).

Ohledně stopky se vedou spory - jedni tvrdí, že dýně se stopkou se kazí pomaleji, tj. lze ji skladovat déle, druzí vidí stopku jako místo, odkud se dýně začíná často kazit. Sami ještě nemáme se skladováním dýní dostatečnou zkušenost abychom posoudili zda tak či tak, proto doporučujeme pokud dýně stopku stále má, dbát na to, aby se dobře zasušila. Pokud stopka uhnívá, opatrně ji odstraňte.

                                                                  ¨

Buttercup je podobně jako Hokkaido ideální skladovací dýní, nejčastějším způsobem přípravy je pečení. Pro obměnu ji lze péci plněnou, vařit z ní polévku, zeleninovou přílohu či např. dýňový koláč. Dužina je jemná, nasládlá, s mírnou ořechovou příchutí.

Rádi od Vás uslyšíme jak se Vám daří dýně skladovat a jaké dobroty z nich připravujete.

 

                                                                             

Nakonec jsme stihli udělat alespoň pár podzimních dekorací před příchodem sněhu :). Listy jsem dle Marthy ;) namáčela ve včelím vosku, barvu si neudrží, ale tvar ano.

Dobrodružství se šípkovou marmeládou skončilo. Poté, co jsem si spočítala, jak dlouho budu čistit šest kilo šípků, zůstaly šípky několik dní ležet, následně jsem je (přiznám, lehce zoufalá) nasypala přímo z košíku do papiňáku a povařila neočištěné v celku :). Následoval pokus umlít je na mlýnku na ovoce, který (bohužel) skončil rozlomeným mlýnkem. Pasírování přes síto sice nebylo tak efektivní jako mletí, ale něco jsme ze šípků vymáčkli. Marmeláda je tímto prohlášena za hotovou, chutná výborně. Dokážu si představit, že ta z čištěných šípků je ještě lepší a jemnější, ale na to jsme zkrátka neměli ...

Včera jsme ostříhali všechny ovce včetně berana, po prvních dvou fotografiích dosloužil foťák. Vlna je skvostná, ostříhané fríšky připomínají kozy, snad jim ve dnech následujících nebude příliš velká zima.

                                                                   

Rána jsou čím dál tím chladnější, ale posledních několik dní bylo nádherně. V údolí inverze, u nás podzimním sluncem prosvětlená odpoledne. Sklízeli jsme poslední zeleninu, která na záhoncích nevydrží, připravovali jsme se na příchod deštivého počasí, dělali dřevo, poklízeli. Zítra nás čeká moštování, mě odjezd na Srbeč, je se na co těšit.

                                                                  

Venku se mísí mlha se sluncem, do ticha šustot padajícího listí. Ráno téměř tři pod nulou, těšíme se na odpolední teplo.

                                                                  

Sobotní trh ve Vršovicích byl příjemný a radostný. Na místě dnešního parkoviště kdysi bývalo tržiště. Místo setkávání namísto místa k odložení zrovna nepoužívaného samohybu. Stejně jako na předchozí akci (Zažít město jinak, pořádané sdružením Auto*Mat), které jsme se s radostí také účastnili, je potřeba říct, že ulice by měly znovu patřit lidem. Ve Vršovicích jsme opět zažili na vlastní kůži, jaký je to nezvyk, když lidé nejsou zalezlí doma, ale když jsou spolu venku, nakupují, povídají si, jedí, poslouchají hudbu nebo koukají na divadlo. A že je to nezvykle fajn. ... Takže jen houšť a větší kapky. Těšíme se na další tržíček. Organizátorům díky!