Poslední týdny moc nefotím. Ne, že by nebylo co. Přede dveřmi se v noci scházejí tajemní mloci, krajina zahloubaně vykukuje z mlhy, stádo ovcí na podzimní pastvině konkuruje malebností těm z Highlands, listy září. 

Ale foťák je trochu nemocnej a zrovna nějak chybí zápal pro věc. A to byla doba, kdy jsem foťák téměř nepustila z ruky. Jenže těch rukou se nějak nedostává.

Představte si - s dětmi v sadu. A náhle, krásná ještěrka! Takže: pustit Alfreda, chytit ještěrku, vytáhnout foťák. Držet ještěrku, foťák, trochu i Alfreda. Fotit a poučovat (ehm) děti o ještěrce. Ale, ale, ještěrka se zlobí. Nelíbí se jí to držení. Nebo to poučování. Ale, ale, ještěrka se zakusuje Alfredovi do prstu! Matka přestává fotit i poučovat, odhazuje foťák, následně ještěrku, chytá Alfreda. Věci se dostávají do rovnováhy, vše je opět v pořádku. 

P.S. Ne, vyfotit ještěráka visícího Alfredovi z prstu jsem nestačila, mateřský pud zafungoval a sundat líté zvíře ze synkova prstu se v tu chvíli zdálo o něco přednější :-).

Někdy přes plůtek. 

A někdy bez zábran. 

Za patnáct dní začíná advent. Aneb jak má Ema ve svém trochu narychlo sepsaném škrtacím kalendáři zaznamenáno "ten to den to je" ... když ještě chvíli vydržíte. 

Občas člověku nad všemi těmi (ne)náhodnými nahodilostmi nezbývá, než žasnout. U postele se mi poslední dva týdny povaluje kniha How to Be an Explorer of the World od Keri Smithové. Vlastním ji už nějaký ten rok a nestíhám ji číst ani s ní provádět to, k čemu spiklenecky vybízí, ale dávám tomu znovu a znovu šanci.

Času se zkrátka nedostává. 

O Keri Smithové jsem se dozvěděla kdysi dávno internetovou tichou poštou - K.S. vedla svého času velmi inspirativní blog. A zatímco obliba a známost Smithové s počtem jejích dalších publikací venku rapidně rostla, tady v Čechách bylo dlouho relativně ticho po pěšině. O Wreck This Journal se sice rozplývali i čeští blogeři a před lety jsem ho viděla prodávat v DOXu, ale o všeobecném větším povědomí o konceptuálních pracích K.S. nemohla být řeč.

Až teď, ejhle, při podzimním procházení všemožných edičních plánů jsem ho spatřila  - Destrukční deník! Vydává ho nakladatelství CooBoo. Pokud to dobře dopadne - nejde jen o překlad - kniha je psaná ručně - bude to výzva pro všechny ty, kteří se kdy marně snažili začít a vytrvat ve vedení deníku, vykoupení pro zajatce úhledně vedených středoškolských sešitů, zbytečně spoutaných tvořivých pudů a léta rozepsaných moleskinů. Pořiďte si ho a ZNIČTE HO!!! Velmi doporučuji i jako společnou rodinnou aktivitu.

Tak to jen tak z nadšení, abyste za tím neviděli reklamu, to by se Keri nelíbilo ;-) 

P.S. Jo, a nenechejte se odradit tím, jak úžasně umí deník zničit ti druzí, jinak ten váš skončí nedotčený, vedle všech těch moleskinů ;-).

Myslím, že je to v antroposofickém pohledu na děti, že dítě do 7 let je v jedné vývojové fázi, a pak se to najednou mění. U Emy to tedy platí rozhodně.

Začátkem tohohle týdne jsem se probudil, a vidím, že si Ema na posteli čte knihu. Leží si tam a čte si knihu afrických pověstí, něco o želvě, které chtěly opice ukrást játra.

Včera přišly holky z návštěvy u kamarádů a Ála vypráví, jak Ema předčítala Idě a dalším dětem nahlas knížku.

Dnes Ema zjišťovala, jak to je s celkovým počtem křídel a hlav u zabitých kohoutů. Bylo to farmářské, počítaly se useknuté hlavy a uříznutá křídla, ale začátek násobení to byl.

S naší osobní zkušeností započatou jeslemi ve 3 letech, je hodně obtížné věřit, že učení se je postoj vnitřní, nikoliv něco, čemu se musíme podrobovat.

Určitě se o tom snadněji píše někomu, kdo má dvě dvacetileté děti, které do školy nikdy nechodily.

viz Rozhovor s Wendy Priesnitz, Life Learning Magazine 

Ale co, na to taky dojde, asi tak za 14 let :-)

Když jsem před pár dny otáčela list na kalendáři (ano, vím, že už je téměř konec srpna!), připomnělo mi to něco, o čem se sem chystám napsat již dlouho. Inspirační kalendář Markéty Kotkové visí v kuchyni už od roku 2011, ale podobně jako její litografie či obrazy, se i kalendář u nás doma nějak zabydlel a těšit oko ještě nějakou dobu bude. 

A právě Markéta Kotkové se nedávno podílela na projektu, který stojí za zmínku a pozornost. 

Vlasta Jirásková, dula, laktační poradkyně, lektorka, autorka a vůbec zkrátka zajímavá (navrch aktivní a akční) žena, napsala a vydala knihu pro děti a rodiče Povídej mi, jak jsem se narodil/a 

Kniha je to krásná na pohled a něžná na přečtení, a jak název napovídá, vypráví (dětem) o tom, jak lidé přicházejí na svět.

Mluví o lásce (partnerské i rodičovské), vztahu (k lidem i k životu), milování (fyzickém i tom tělo překračujícím), radosti a napjatém očekávání, citech a pocitech a hlavně, hluboce lidsky a věrně o porodu a zázraku zrození. 

A to je zázrak, u kterého jsme byli všichni, který se nás týká a dotýká, který je pro nás pro všechny důležitým a často určujícím a právě proto by měl být tématem, o kterém si povídáme i s dětmi. 

Ve Vlastině knížce sice chybí porodní sál, tým lékařů v rouškách i přístroj co dělá píp, zato však obsahuje srozumitelné a s vhledem a porozuměním podané sdělení, že porod je přirozený proces, fyzické (byť fyzicky náročné) završení toužebně očekávaného spění. 

Tahle Vlastina citová (i finanční - kniha vyšla vlastním nákladem) investice, podpořená krásnými a hloubku majícími ilustracemi Markéty Kotkové, stojí za opakované přečtení. A tak, protože se mě, jakožto ženy a matky, téma porodů (a literatury pro děti!) týká, tuhle knížku doporučuji. Povídejte jim.

P.S. Knihu můžete sehnat například na webových stránkách jakjsemsenarodil.cz

Makáme, ale máme se dobře. Dnes bylo konečně po delší době příjemné počasí, ani moc vedro jako v posledních dnech, ani zima jako týden předtím.

Dopoledne jsme se zúčastnili kateřinských běžeckých závodů na naší spodní louce, běhají děti všech věkových kategorií, v horních Kateřinkách a Radčicích je teď přes 40 dětí plus přespolní kamarádi. Ema a Ida se letos rozhodly, že poběží, Ema už od rána okolo domu chodila v tom, co v naši domácnosti asi nejvíce připomínalo bežecké věci :-), Ida zase tvrdošíjně trvala na tom, že poběží v holínách.

Dopadlo to výborně, obě bežely a obě byly nakonec spokojené.

     
          Ida běží, vyhrála i nad kluky

   
                 Zkouška na stupních vítězů                                                         Cíl vedle dojného místa

Po dětských závodech následoval běh dospělých od koupaliště na Dračí vrch, což je trasa dlouhá 2,5 km s 250 metry převýšení. Letos jsem, po vynechaném loňském ročníku, opět běžel, je to 16 minut utrpení, ale pocit dobrý.

Pak rychlý přesun do Oldřichova na Krajský den včely, pozdravit přátele a kamarády včelaře. Děti zaujala nejvíce zvířata dřevěná, ta doma nemají. Také mě donutili (hlavně nejmenovaní inkognito kamarádi) přebrodit ukrutně studenou Jeřici.

Odpolední siesta spolu s drobnými výsadbami na zahrádce byla příjemným zakončením společného dne.

Tedy až na...

... takhle se tu už nějaký čas končí a začíná každý den.

Byť jsme se od našich milých moravských přátel právě nedávno vrátili, zůstává Emino pojetí vesmíru stále lehce nekorektní ;-).

Nicméně cestou na Moravu jsme úspěšně absolvovali školní zápis, takže se dá předpokládat, že se dceřino povědomí o uspořádání světa i vesmíru bude spíše rozšiřovat, nebo? :-)

V souladu se zásadami unschoolingu necháváme Emu ať se s psaním popasuje sama až to pro ni bude příhodné (zajímavé, důležité, zvládnutelné). Zdá se, že ten okamžik právě nastal, Ema pochopila (že a) jak se slova z písmen skládají, a tak se nám po domě začínají objevovat různé ukázky její nově získané dovednosti.  

Nejprve jsme měli možnost vidět, že slabost pro všerůzné seznamy se pravděpodobně dědí ...

Silvestrovský seznam: Jít k Terce, nacpat se, být spokojeni, být zdraví ... 

... postupně se však vedle plánů a poznámek začaly na papírcích menších či větších formátů objevovat i rozličné pokyny, (nečekané až neoprávněné) požadavky, (neschválené ;-) nákupní seznamy, nejapné vtípky, výhružné vzkazy a podobné.

Před pár dny Hynek zmožen předčítáním z Čtyřlístku (jsme v naději, že samostatné čtení  - či ideálně rovnou předčítání ostatním zájemcům - přijde rychle po samostatném psaní :-) usnul na gauči, načež mu byl na čelo izolepou nalepen papír s nápisem Na prodej, bude pracovat. Tak jsme se pobavili a skrytě doufáme, že se nám ten náš přístup k výchově dětí jednou nevymstí...  

P.S.Případné zájemce upozorňuji, že vystavený exponát již nenabízíme. Děkujeme za pochopení.

Divoká, něžná, nesmlouvavá, svéhlavá, tvořivá, drzá, vtipná, pozorná, křehká, nezkrocená ... Někdy k sežrání a někdy na zabití. Velmi milovaná. Už šest let. EMA