Letní dny, kdy je hodně práce a zábavy venku, nenabízí příliš času na čtení. Již od zimy mám v počítači přeložený kus knihy do Johna Seymoura Self-sufficient life and how to live it. Tuto knihu bych se nebál označit za bibli samozásobitelského života, je na ní skvělé především to, že se prakticky o každé činnosti něco dozvíte, především základní způsob jak danou věc dělat - a pokud stojíte o další podrobnosti můžete si je najít v jiné, již úžeji specializované literatuře.
Můj překlad je někdy možná krkolomný, ale základní myšlenky jsou snad pochopitelné. Trochu problematické jsou zejména některé pojmy, které přeložené do češtiny zní nezvykle a někdy jsou až mírně zavádějící. Už základní pojem "self-sufficiency" je pro překlad složitý. Přeložil jsem ho zde jako soběstačný, ale jeho anglický význam je širší.

THE SELF-SUFFICIENT LIFE and how to live it
Soběstačný život a jak ho žít
JOHN SEYMOUR
Cesta k soběstačnosti
První otázka, na kterou musíme odpovědět, je: O čem je tato kniha? Co je soběstačnost a proč se jí vůbec zabývat? Soběstačnost není „cestu zpět“ do nějaké idealizované minulosti, kdy lidé s primitivními nástroji bojovali o potravu a upalovali se pro čarodějnictví. Je to cesta vpřed pro nový a lepší způsob života, život, který je zábavnější než úzce specializovaný život práce v kanceláři či továrně, život, který přináší výzvy a směřuje lidský zájem zpět k práci, různorodosti, občasným velkým úspěchům a příležitostným velkým selháním. Soběstačnost znamená přijetí úplné zodpovědnosti za to, co děláme nebo neděláme, a jedna z největších odměn je radost z pochopení každé činnosti, kterou se zabýváme – od setí vlastní pšenice po jedení vlastního chleba, od pěstování potravy pro prasata po krájení šunky.
Soběstačnost neznamená „cestu zpět“ k přijetí nižší životní úrovně. Naopak, je to snaha o vyšší standard, o jídlo, které je čerstvé a ekologicky pěstované, o dobrý život v příjemném prostředí, o zdraví těla a mír mysli, který přichází ze složité a různorodé práce na čerstvém vzduchu, a o uspokojení, které plyne z dobrého zvládnutí složitých a spletitých úkolů.
Další prioritou soběstačného člověka je správný vztah k půdě. Pokud se někdy opravdu stane, že spotřebujeme všechnu, nebo skoro všechnu ropu na této planetě, budeme muset přehodnotit vztah k jedinému opravdovému a existujícímu bohatství, které máme, k půdě samotné. Jednou budeme muset vystačit s tím, co budeme schopni vypěstovat z půdy, bez pomoci ropných produktů. Možná si nebudeme chtít v budoucnu uchovat životní úroveň, která závisí na složitých a drahých strojích a zařízení, ale vždy si budeme chtít uchovat vysoký standard ve věcech, na kterých opravdu záleží – kvalitní jídlo, oblečení, bydlení, štěstí a radost s jinými lidmi. Půda nám toto může umožnit a můžeme toho dosáhnout bez obrovských dávek umělých chemikálií a hnojiv a bez použití drahých strojů.
Ale každý, kdo vlastní kus půdy, by ji měl spravovat moudře, správně a tak intenzivně jak je to jen možné. Takzvaný „soběstačný člověk“ filozofující na své půdě mezi kopřivami a plevelem by měl jít zpět do města. Nedělá nic dobrého a zabírá půdu, kterou by měl obhospodařovat někdo jiný, kdo ji může opravdu využít.
I ostatní formy života by měly profitovat z našeho rozhodnutí. Lidé mají být hospodáři, ne vykořisťovatelé. Tato země není jen pro nás. Zničení všech druhů života, kromě těch, které můžeme zrovna nyní využít, je nemorální a nakonec, dost možná, povede k našemu vlastnímu zániku. Různorodá a promyšlená správa soběstačného hospodářství podporuje velkou rozmanitost života, a každý soběstačný člověk chce na svém hospodářství nechat oblasti divoké přírody, kde mohou divoká zvířata žít nerušeně a v míru.
A je zde také otázka našich vztahů k jiným lidem. Mnoho lidí se stěhuje z měst právě proto, že považují městský život, uprostřed lidí, za příliš osamělý. Soběstačný člověk, obklopený velkými komerčními farmami, může být také osamělý, ale pokud je někdo podobného smýšlení nablízku, bude nově příchozí rychle donucen ke spolupráci a stane se jednoduše členem přátelské a žijící komunity. Čeká ho společná práce na polích, pomoc s dojením a krmením zvířat při dovolených, sdílení péče o děti, společné budování, sklizeň, a samozřejmě společné oslavy. Tento způsob společenského života se již děje v těch částech Evropy a Severní Ameriky, kde soběstačná hospodářství, nebo komunity existují.
Dobré vztahy s původními obyvateli venkova jsou také důležité. V mém kraji jsou původní vesničané velmi otevřeni novým přistěhovalcům. Mají radost z toho, že vidí, jak zachováváme a používáme staré dovednosti, které znali ze svého mládí, a často jsou rádi, když nám je mohou vysvětlit a pomoci nám. Jsou naměkko, když vidí šunky a špeky visící v mé udírně. Říkají,„ To je pravý špek, lepší než ten, co se dá koupit v obchodě.“ „Moje máma to takhle dělala, když jsem byl malý, tehdy jsme pěstovali všechno jídlo.“, dodávají někdy. „A proč to již neděláte?“, ptám se. „Ale, časy se změnily.“ Možná, ale nyní se mění znovu.
(John Seymour, The Self-Sufficient Life and How To Live It, The Way to Self-Sufficiency, str.16, Dorling Kindersley, 2003)
Tolik tedy ukázka z úvodu knihy Johna Seymoura, velmi doporučuji k přečtení.