První opravdu jarní den (ne, nehledíme na kalendář). První letošní popálení o kopřivu. Pro někoho z nás úplně první jaro. My venku. Slepice venku. Včely venku.
A člověk cítí tu rychlost, jakou to teď venku nabere, rychlost, se kterou nemá smysl se poměřovat. Rychlost, která udělala kvantový skok od bělosti předvčerejšího sněhu k nápadné žluti dnes poprvé spatřeného žluťáska řešetlákového. Rychlost, která předčí jakoukoli rychlost usilovných zahradních prací. Předběhne nás to, přemůže, zavalí, zaroste. A my se vlastně budeme radovat, že jsme poraženi, že je všechno zelené, rozkvetlé, zaplevelené, bujné, svěží, voňavé, jedlé.
Nenechejte se mýlit vybledlými tlumenými odstíny hnědé a šedé. Zelená vypukne nečekaně, posílena mocným slunečním spojencem. Tedy jestli teď přijde dlouhé období dešťů, zimy a lezavého předjaří, tak mě ty nadšené výkřiky samozřejmě zas přejdou :).
Sněženky ... nějaký botanik tady? Proč je květ jedné tak složitý a jiné jednoduchý? Jiný druh? A nebo? (Lokalita stejná, co já vím nejsou dosazovány.) Ruce už jsou trochu jeté od prvního hrabání v zemi.
Slunečného dne si užila i zvířena. Těm dvěma malým se zatím vede dobře. Nejvíc se samozřejmě opaluje Karla, o moc černější už být nemůže :). A ovce Medvědička (blíže ke kameře ;) už snad ani dveřmi ze stodoly nevyjde. Čekáme napjatě.
Jsme trochu nadšeni a trochu znaveni. Všude číhá něco, co má být uděláno ... Tak hurá do toho.