Náš názor na permakulturu v českém pojetí je, dá se říci, spíše rezervovaný. 

Přijde nám, že se příliš mluví o klíčové dírce, vyvýšených záhonech a jedlém lese. A to jsou všechno věci, proti kterým mám(e) větší či menší námitky. Podobně příliš nesouhlasíme s permakulturou Seppa Holzera, který používá těžkou mechanizaci na obrovské přesuny hmot a vytváření svého permakulturního prostředí.

Právě proto mne velmi zaujal článek uveřejněný na stránkách britského časopisu Permaculture, který odebíráme. Šéfredaktorka časopisu v něm na pokračování rozebírá permakulturu tak, jak si myslíme, že by měla být chápána a pojímána.

Tedy jako určitý světonázor, jako postoj ke světu, přírodě, ale i všemu kolem nás.

Článek v originálním znění najdete na http://www.permaculture.co.uk/articles/what-permaculture-part-1-ethics

Pokusím se pro neangličtináře část přeložit, ale podotýkám, že je to volný překlad pouze některých částí:

"Permakultura je především myšlenkový nástroj pro navrhování nízkouhlíkových, vysoce produktivních systémů. ... Je to inspirační náboj permakultury, který nás spojuje s vzory a moudrostí přírody, a umožňuje nám prakticky tuto moudrost začlenit do našich každodenních životů.

Permakulturní design je založen na pozorování toho, co způsobuje, že přírodní systémy fungují dlouhodobě, hledá a zavádí jednoduché, ale efektivní principy a používá je k zrcadlení přírody všude, kde se rozhodne něco tvořit.

Tři hlavní ideje permakultury jsou: Péče o Zemi, Péče o lidi a Odpovídající podíl.

Původní idea Péče o Zemi, zahrnující péči o vše živé a neživé na Zemi, vyrostla tak, aby zahrnula mnoho lidských rozhodnutí, od toho co nosíme za šaty a jaké zboží kupujeme, po to jaké materiály používáme na naše stavební projekty.

Jak můžeme vytvořit nějakou permanentní kulturu, pokud bychom do ní nezahrnuli, nestarali se o lidi? V základu Péče o lidi je pochopení síly společenství. Pokud můžeme změnit naše životy jako jednotlivci, představme si, co dokážeme změnit ve společenství.

Poslední idea je syntézou předchozích dvou. Idea Odpovídajícího podílu uznává, že máme pouze jednu Zemi a že ji musíme sdílet se všemi žijícími tvory a i se všemi následujícími generacemi.

Potřebujeme, aby principy permakultury pomohly vytvořit sadu univerzálně použitelných nástrojů, které mohou být používány pro navrhování udržitelných systémů. Jinak se permakultura stane pouze lifestylovou volbou v jinak neudržitelném systému."

... a to je to, co se zdá být důležité - totiž myšlenky a životní přístup ležící za konkrétními výstupy permakultury a snaha o jejich co nejširší uplatnění v různých oblastech lidského působení. Zaklínání se permakulturou vedoucí pouze k (v našich klimatických podmínkách) marným pokusům o pěstování tří sester či klíčové dírce uprostřed zahrádky, se zdá slepou, protože příliš povrchní a neudržitelnou cestou. 

Tak jeden příspěvek pro silné žaludky, tentokrát o přípravě domácího syřidla. Těm z vás, kteří se nezajímáte o sýraření, případně o anatomii ovcí, doporučuji článek rovnou přeskočit. Příspěvek obsahuje naturalistické fotografie.

Ale k věci. K výrobě sýrů jsem zatím vyzkoušela několik různých syřidel (od českého, německého, amerického a rakouského výrobce). Pro velkou spokojenost s výsledkem a trvanlivostí syřidla zůstanu s největší pravděpodobností u rakouského (bio)výrobce. Proč si ale nevyzkoušet tradiční výrobu domácího syřidla z jehněčího (kůzlečího) slezu, zvlášť pokud máte k dispozici potřebné suroviny.

Upozorňuji, že takto experimentuji tento rok poprvé, s žádostí o radu jsem se nejprve obrátila na Lenku s Vojtou, kteří si domácí syřidlo již nějaký ten čas vyrábějí, následně jsem pátrala na internetu. Použitelné návody v angličtině najdete mimo jiné zde a zde, níže popíšu podrobně jak jsme postupovali my. 

K výrobě syřidla potřebujete jehněčí či kůzlečí slez, získaný z výhradně kojených mláďat. Předpokládám, že kvůli slezu nebudete mláďata porážet, použít lze tedy slez z mláďat uhynulých z příčin nebránících jejich zpracování pro konzumaci.

1 - srdce (zde s krevní sraženinou), 2 - plíce, 3 - játra, 4 - žlučník, 5 - slez, 6 - čepec a kniha, 7- bachor, 8 - močový měchýř, 9 - konečník;  nákres části trávicího ústrojí ovce;  detail slezu

Slez vyřízněte, rozkrojte a opatrně vymyjte. (Nadměrným propíráním a ždímáním byste z tkáně odstranili enzymy, o které tu kráčí.) Omytý slez nakrájejte na proužky a vložte do čisté, uzavíratelné sklenice. Zalijte nálevem dle následujícího receptu a nechejte macerovat cca 12-24hod, v závislosti na okolní teplotě. (Macerovala jsem v lednici o něco více než 24 hodin.) Macerát slijte přes co nejjemnější síto (slévala jsem postupně, nejprve přes cedník, poté přes 80m, nakonec přes papírový filtr), abyste ho zbavili pevných částí. Sílu syřidla je nutné vyzkoušet experimentálně. 

omytá vnitřní stěna slezu 

Recept na extrakt: 

100g slezu

320ml vody

6ml octa

5.8ml soli (1 lžička soli je přibližně 5ml)

Poznámka k uvedeným množstvím: 

Budete-li používat slez ze starších (pouze kojených) jehňat, bude větší, než ten, který jsme měli k dispozici my. Zpracovávala jsem slez dvou (i když relativně velkých) jehňat starých pouze 24 hodin, po vyjmutí natráveniny a propláchnutí měly oba slezy celkem 60g. Vnitřnosti na celkové fotografii pocházejí z velmi drobného mláděte, jeho slez by měl pouze několik gramů. Ocet se do macerátu přidává proto, aby se zvýšila kyselost nálevu, použít můžete i kyselinu citronovou či jiné kyselé činidlo. Běžná je i macerace v syrovátce (namísto octa a vody), u které jsem se ale obávala následné nižší trvanlivosti syřidla. 

Láhev s macerátem, filtrování, hotové syřidlo.

Další možností je ze slezu zhotovit syřidlo v podobě pasty. 

Recept na syřidlo v podobě pasty:

100g slezu

5ml/1 lžička soli

5ml/1 lžička oleje

Slez nakrájíme na kousky, poté rozmixujeme spolu se solí a olejem na jemnou pastu. 

Další možností jak si vyrobit přírodní syřidlo je opatrně propláchnutý slez na jednom konci zavázat, nafouknout jako balónek, zavázat na druhém konci a nafouknutý nechat usušit. Sušené slezy pro výrobu sýra lze i koupit, jedná se ale většinou o slezy telecí. Usušený slez se nakrájí na malé kousky a následně maceruje v syrovátce či podobném nálevu jako slez čerstvý. 

Zajímavou metodou výroby syřidla je zavázaní NEpropláchnutého slezu, tj. slezu obsahujícího natrávené mateřské mléko, jeho vyválení v popeli a následné usušení. Při tomto postupu se slez suší tak dlouho, až dojde k pulverizaci jeho obsahu. Jako syřidlo se používá prášek z natráveniny. A já to hodila prasatům ;). Tak příště.   

Doufám, že se vám z obrázků i textu nedělalo příliš nevolno. Zkuste se na to dívat tak, že tyto z dnešního pohledu zdánlivě primitivní postupy jsou fascinující svou dokonalostí (přírodní syřidlo má v porovnání se syřidly umělými vyváženou skladbu enzymů zajišťující velmi dobrou koagulaci mléka a větší výtěžnost), a často jsou (zaplaťpánbůh) dodnes součástí (byť i velko)výroby potravin. Jen o všech těch detailech zkrátka nevíme, vědět nemusíme a často ani vědět nechceme :-).

Lesní želva nám poslala odkaz na deku z králičích kůží. Najdete ho zde. Vypadá parádně, jen se ještě budu muset porovnat s tím, že je kůží potřeba cca 50 (to je skoro jako s tím husím peřím ...), a že se při výrobě deky všechny rozřežou na tenké proužky (uff). Chtěla bych to mít pro inspiraci v ruce hotové, určitě bych tolik neváhala :).

P.S. Máte problémy s psaním komentářů na náš blog? Napište nám to do komentáře! :) ... a nebo mailem, ať se na to mrkneme.

Sněhem zapadal i náš fóliovník. Je to jeho druhá zima a nese ji statečně. Jen, stejně jako loni, povolila pod tíhou sněhu jedna vzpěra. Na jaře se, stejně jako loni, vymění. 

Pohled na zimní zahrádku taky něčím potěší ... dokonale vypleto ;). Ve fóliáku čeká na teplejší počasí pár pórků, cibule, pokusně i zelí. Doma jsme museli poprvé přepíchat maličkaté sazeničky, přichází doba přeplněných parapetů. 

V minulém příspěvku,který jsem měla nazvat spíš Bez cepů a bez copů, jsem velebila tušené předjaří, a ejhle, máme tu hromadu (hromadu, hromadu!) nového sněhu, romantiky nad kolena.

Vyrážíme ven se sáňkama, první prošlapáváme neprohrnuté cesty, tichounce a snově pomalu sjíždíme kopečky po měkkém prašanu. Krása.

Bílá je krajina za oknem, bílé a neuvěřitelně hebké a hřejivé je husí peří pod mýma rukama.

 Zatímco volně pobíhající husa je dlouhokrké, syčící ztělesnění hrozby, husa v náruči chycená je zvíře milé, hebké a krotké. Zabít tu náruč opeřené něhy není žádné radostné povyražení, ale máme to za sebou.

A pak škubání. Hana o něm psala téměř rozšafně, ale nejsem si jista, jestli škubala husu spařenou, nebo na sucho. Chcete-li totiž peří dále využít, má se škubat na sucho. Jde to, leč trvá to. Obskurní metody škubání za pomoci žehličky etc si nechávám na příště. Hynek mě při práci nepříliš povzbudivě informoval o množství peří (a potažmo hus), které je třeba na polštář či duchnu a já škubala (a škubala).

Jsem asi měkkosrdcatá, ale škubání peří z živé husy mi i po zvážení polehčujících okolností (škubání či tzv. podškubávání pouze určitého peří z málé části těla, ve vhodnou dobu ...) přijde jako záležitost dost drastická. Živou husu lze prý i kartáčovat, což bude metoda nesporně laskavější než podškubávání, pokud tedy nemá husa na česání stejný názor jako naše děti.

A peří bylo všude.

I zájemců o peří bylo dost. Nejprve se přihlásili indiáni, poté rybáři, následovaly hospodyňky. Vyhodila jsem jen trochu zašpiněného peří a trochu peří ze spařených křídel. Husa měla s droby 4,5kg, ale i tak mi pěkného peří na polštář zbylo celkem 250g. A to před draním. Čekám, že po draní budu mít maximálně kolem 180g peří. Ani kdybych vzala zkrátka indiány, rybáře i hospodyně, moc si nepolepším :). Zimní peřiny mívaly třeba 4kg. Takže jen vytrvat a střádat. 

Pomalu, nenápadně se hlásí jaro. Slepice nesou, semínka klíčí, Karla je v tom a copy jsou v šuplíku.

Několik dní jsme se věnovali ručnímu zpracování našeho loni sklizeného žita. Sláma, zrna a osiny všude, ale první fáze je za námi, zbývá zrna vymlátit a vyčistit. Absence strojů na prvotní zpracování obilí je trochu problém, nicméně zkoušíme to tedy bez nich.

Tak jsem tady s pokračováním příběhu o vaření piva.

Naposled jsme skončili optimistickým konstatováním, že ječmen je namočen a leží ve sklepě. Ležel den, ležel dva dny, ležel pět dní a pořád nic. Klíček rostl jen tak pomalu, pomalounku, až jsem si říkal, že je to asi nějaký špatný ječmen. No a pak jsem na něj na pár dní zapomněl. Bohužel mezi dny 5 a 8 došlo k razantnímu nárůstu růstu, jestli víte jak to myslím :-) Tedy v den 8 už byl ječmen rozhodně překlíčený, prorostlý klíčky a kořínky sám do sebe, no prostě katastrofa. Naštěstí v domácnosti, kde jsou prasata se nic nevyhodí, takže to šlo všechno jim.

Na vlastní vaření piva jsme však byli příliš natěšeni, tak padlo rozhodnutí uvařit z koupeného sladu. Naštěstí pivovar Konrád je nedaleko, a stejně jsem tam musel pro pivovarské kvasnice, takže jsem kromě bandasky kvasnic vzal i deset kilo sladu, bratru za 11 + DPH za kilo.

Návodů na vaření piva je na Internetu dosti, zvolili jsme jeden víceméně náhodně. 

Je potřeba najít co největší hrnec nebo nádobu v němž se dá vařit. V našem případě jsme se rozhodli použít elektrický hrnec na svařák, který jsme ve sběrných surovinách koupili za stovku. Výhodou tohoto elektrického hrnce je, že dovede držet poměrně přesně teplotu, což se při vaření piva hodí. No nebudu zabíhat do podrobností, člověk se prostě nejdříve snaží vymýt ze sladu co nejvíce cukrů, pak to vaří s chmelem a po schlazení naočkuje pivovraskými kvasnicemi. Chmel jsme použili sušený Žatecký červeňák, ale volba množství byla velmi přibližná.

Nejproblematičtější v celém postupu se ukázalo ochladit 20 litrů vařící tekutiny na 19 stupňů Celsia. Ale i to se postupným chlazením a mícháním v lavoru podařilo. Následně jsme vše dali do velké nádoby, zaočkovali půl bandaskou pivovarských kvasnic a nechali ve sklepě kvasit.

Během asi 5 dnů proběhlo hlavní kvašení, potom jsme sebrali malou vrstvu hnědé pěny, a pak nechali asi další 4 dny kvasit.

No a teď to leží v PET lahvích ve sklepě.

O domácím zpracování kůží jsme tu už něco málo psali. Hynek více či méně úspěšně experimentuje s činěním ovčích kůží, dosáhnout kvality profesionální koželužny je ale v domácích podmínkách téměř nemožné. Tedy dokážu si představit, že si s jednou či dvěma kůžemi opravdu vyhrajete a dostanete velmi slušný výsledek, máte-li ale za rok zpracovat kůží třeba patnáct, zdá se mi vynaložené úsilí nepřiměřené. Je veliká škoda, že v Čechách prakticky neexistují koželužny, které by používaly tradiční  přírodní postupy a činily například za použití rostlinných činidel. Nebo o nějaké víte?

Jehněčí či kozlečí kůže jsme zatím zkoušeli vydělávat sami, stažené králičí kožešinky jsme posílali ke koželuhovi. Vyčiněné králičí kůže jsou skvělým materiálem pro další tvorbu, jsou jemné, snadno se stříhají i šijí. Časem plánuji nějaký oděv, vestu či kabátek. Zatím jsem kromě pokusu o čepici ušila králičí miminkovskou deku - na hraní či pro zahřátí. Kůže jsem sešívala na klasickém šicím stroji a šlo to až překvapivě dobře. Uvidíme, jak švy vydrží. 

Musím přiznat, že jsem proti chovu zvířat pro samotný kožich - tedy je-li nutné pro získání kožešiny zvíře zabít. Rozumějte, chov ovcí pro vlnu mi nijak nevadí :-). Nevyužít kůži zvířete chovaného pro maso, mi ale přijde jako neuctivé plýtvání. Tak doufám, až si jednou vážně spíchnu kabát, že mě ochranáři nepoženou ;-).

.: vyzkoušeli jsme si, jaké to je stonat všichni najednou (nic moc, ale to jste asi tušili)

.: je zasetý celer, pórek, cibule, lilky, papriky, rajčata ...

.: stáčelo se domácí pivo

.: kastrovali se vepříci

.: narodili se první letošní králíčci

.: pracuje se v domě, intenzivně i extenzivně

.: Karla nás se svou možnou březostí dost napíná

.: potřebujeme kozlíka

.: těšíme se na jehňata! velmi, velmi

Možná se vám to taky stává, ale mé kapsy jsou cestou z procházek plné všelijakých pokladů. Bývají mi svěřovány kamínky, ulity a střípky. Sbíráme drahokamení z okolních potůčků i cest. Mami, schovej mi to. Archeologické skvosty i novodobé nezbytnosti. Hromadí se v kapsách, na zemi v předsíni, v bubnu pračky. Potajmu je trochu provinile znovu ztrácím (nedívají se?), trousím je kamkoli s nadějí, že se po nich nikdo ptát nebude. Ale pak přijde: "Mami kam jsi dala ten kamínek, co jsem ..." Ajajaj.

Tak jsme zavedli láhev. A je to paráda. Ještě něco na klacíky.

Píditelství zdar!

P.S. Že je sníh? Není nad pídění na půdě.