Občas člověku nad všemi těmi (ne)náhodnými nahodilostmi nezbývá, než žasnout. U postele se mi poslední dva týdny povaluje kniha How to Be an Explorer of the World od Keri Smithové. Vlastním ji už nějaký ten rok a nestíhám ji číst ani s ní provádět to, k čemu spiklenecky vybízí, ale dávám tomu znovu a znovu šanci.

Času se zkrátka nedostává. 

O Keri Smithové jsem se dozvěděla kdysi dávno internetovou tichou poštou - K.S. vedla svého času velmi inspirativní blog. A zatímco obliba a známost Smithové s počtem jejích dalších publikací venku rapidně rostla, tady v Čechách bylo dlouho relativně ticho po pěšině. O Wreck This Journal se sice rozplývali i čeští blogeři a před lety jsem ho viděla prodávat v DOXu, ale o všeobecném větším povědomí o konceptuálních pracích K.S. nemohla být řeč.

Až teď, ejhle, při podzimním procházení všemožných edičních plánů jsem ho spatřila  - Destrukční deník! Vydává ho nakladatelství CooBoo. Pokud to dobře dopadne - nejde jen o překlad - kniha je psaná ručně - bude to výzva pro všechny ty, kteří se kdy marně snažili začít a vytrvat ve vedení deníku, vykoupení pro zajatce úhledně vedených středoškolských sešitů, zbytečně spoutaných tvořivých pudů a léta rozepsaných moleskinů. Pořiďte si ho a ZNIČTE HO!!! Velmi doporučuji i jako společnou rodinnou aktivitu.

Tak to jen tak z nadšení, abyste za tím neviděli reklamu, to by se Keri nelíbilo ;-) 

P.S. Jo, a nenechejte se odradit tím, jak úžasně umí deník zničit ti druzí, jinak ten váš skončí nedotčený, vedle všech těch moleskinů ;-).

Slunečná listopadová sobota. Dolní Oldříš. Zapadlá vesnička kdesi u polských hranic. Stařičký kostelík Sv.Martina. A uvnitř se to tísní a zpívá a poslouchá.

Pak procházka za svatomartinskou jízdou, projížďka loďkou po vodním příkopě bývalé tvrze.  

Doma ... pozdě založené jahodiště, listí všude, Odvaha koukající z kopce na kopec.

Přejeme pěkné listípadové dny.

Letos je u nás výrazně méně podzimní červeně, převládají žluté, hnědé a zlaté tóny, a i když bylo dost pěkných podzimních dnů, listí zmizelo tak nějak rychleji. 

O víkendu jsme se v rozšířeném rodinném kruhu váleli v prohřátém listí pod dubem, ti pilnější moštovali (díky za pomoc!).

Pod dubem, s lezoucím, jednozubým miminem, kočky utíkejte, uaaaaa!

Pasterovaný mošt jsme letos stáčeli mimo jiné i do bagů, snad se osvědčí. 

Už pár dní tu za mnou cupitá maličkaté sviňátko. Vztekle pochrochtává a snaží se vecpat do mé vyhřáté bačkory. Velikosti morčete, ale drzosti nepostrádajíc. Mimino navíc. Kvičí, trochu posmrádá a občas dělá hromádky. Ale roztomilost by mohlo rozdávat. S přibývajícími gramy (začali jsme na 600) mu přibývá i energie a odvaha, pomalu si začíná hrát a ovládat prostor. To této domácnosti ještě chybělo. Ale o zábavu je postaráno. 

Selátka se narodila bez komplikací, na dvě z nich ale vyšel méně vydatný struk a za ostatními zřetelně zaostávají. Jedno jsme nechali na starost bachyni, druhé, nejmenší, jsme po týdnu začali krmit doma. 

Tenhle vychrtlík s bradou od mléka se začíná pomalu zakulacovat, pokud ustojí náročný začátek, měl by to zvládnout. 

Ono už na práci se kouká dobře, a je-li někde s kumštem vykonáváno řemeslo, tak je to teprve podívaná.

Kouř ze škvařených kopyt se mísil s ranní mlhou, impozantně velcí koně klidně stáli, a všichni tak nějak ladně, secvičeně a přitom jakoby mimochodem dělali to, co bylo třeba. 

Vždycky je to akce. Přemýšlení co a jak připravit a udělat tady, abychom to tu mohli na chvíli opustit. Vždycky se těšíme. A pak se zase těšíme zpátky a nějaký čas se nám nikam nechce. Ale víme, že spokojení dokážeme být tady, tam, i na cestě. 

Dvě noci v chaloupce bez vody a elektřiny, podzimní rána zahalená mlhou a večery utopené v měkké tmě.

A přes den se vyrazilo, my vzadu jsme se pevně drželi, a užívali si toho, jak to drncá, pod koly sviští orosená tráva a krajina ubíhá hladce a přitom závratně.

Útulný kout nám poskytli na hřebčíně Hradčany, k tomu přidali vlídné slovo a hromadu zkušeností a tak jsme se snažili vstřebat co se dalo. Vřelé díky.

A z Hradčan zpátky přes Chrudim, parádně vylidněnou Podhůru a přátele zahnízděné v Rabouni zase domů. Bylo dobře.

Nejde o hromadu bobků, ale o hromadu vavřínů. Rodičové moji drazí, hvala lijepa. 

Taky všechno stíháte jen tak tak? Bohudíky za poslední chvíli.

Ačkoli letos máme, oproti loňskému roku, délku březosti sviňky Kokosky v kalendáři zanesenu správně, stejně nás k činnostem spjatým s jejím přesunem přiměl až hrozící termín porodu. Dřív se prostě nestíhalo. Jenže. Nejprve bylo potřeba ve stodole vykydat, poté nahodit, pak přišla na řadu stavba ohrady, pak domečku ... a na závěr ještě přemluvit vysoce březí svini pár dní před slehnutím, aby opustila svůj výběh a po svých přešla 150m z jednoho bydliště do druhého. 

Kokoska sice cestou trochu šourala břichem o zem a v poslední zatáčce se jí příliš nechtělo projít kolem zaparkovaného traktoru, ale vcelku se chovala spořádaně, důvěřivě a inteligentně, motivována vlídným slovem a tvrdým rohlíkem. To tady zabírá na kde koho. Takže přesun proběhl bez větších dobrodružství, nová bouda byla majitelkou schválena, a teď čekáme jen a pouze na dávku rozkošných selátek. 

Všimněte si úctyhodného bříška ...  

Střídání motivačních týmů ... 

Včera ...   A dnes ... 

Mošt. Leč není ho došt.

Víkend, děti, koně, příjemný čas strávený s přáteli. Zase dobrý.  

Myslím, že je to v antroposofickém pohledu na děti, že dítě do 7 let je v jedné vývojové fázi, a pak se to najednou mění. U Emy to tedy platí rozhodně.

Začátkem tohohle týdne jsem se probudil, a vidím, že si Ema na posteli čte knihu. Leží si tam a čte si knihu afrických pověstí, něco o želvě, které chtěly opice ukrást játra.

Včera přišly holky z návštěvy u kamarádů a Ála vypráví, jak Ema předčítala Idě a dalším dětem nahlas knížku.

Dnes Ema zjišťovala, jak to je s celkovým počtem křídel a hlav u zabitých kohoutů. Bylo to farmářské, počítaly se useknuté hlavy a uříznutá křídla, ale začátek násobení to byl.

S naší osobní zkušeností započatou jeslemi ve 3 letech, je hodně obtížné věřit, že učení se je postoj vnitřní, nikoliv něco, čemu se musíme podrobovat.

Určitě se o tom snadněji píše někomu, kdo má dvě dvacetileté děti, které do školy nikdy nechodily.

viz Rozhovor s Wendy Priesnitz, Life Learning Magazine 

Ale co, na to taky dojde, asi tak za 14 let :-)