Poslední týdny moc nefotím. Ne, že by nebylo co. Přede dveřmi se v noci scházejí tajemní mloci, krajina zahloubaně vykukuje z mlhy, stádo ovcí na podzimní pastvině konkuruje malebností těm z Highlands, listy září. 

Ale foťák je trochu nemocnej a zrovna nějak chybí zápal pro věc. A to byla doba, kdy jsem foťák téměř nepustila z ruky. Jenže těch rukou se nějak nedostává.

Představte si - s dětmi v sadu. A náhle, krásná ještěrka! Takže: pustit Alfreda, chytit ještěrku, vytáhnout foťák. Držet ještěrku, foťák, trochu i Alfreda. Fotit a poučovat (ehm) děti o ještěrce. Ale, ale, ještěrka se zlobí. Nelíbí se jí to držení. Nebo to poučování. Ale, ale, ještěrka se zakusuje Alfredovi do prstu! Matka přestává fotit i poučovat, odhazuje foťák, následně ještěrku, chytá Alfreda. Věci se dostávají do rovnováhy, vše je opět v pořádku. 

P.S. Ne, vyfotit ještěráka visícího Alfredovi z prstu jsem nestačila, mateřský pud zafungoval a sundat líté zvíře ze synkova prstu se v tu chvíli zdálo o něco přednější :-).

Babí léto v trapu. Zčernalé stvoly přemrzlých jiřin, ostálek a hortenzií dodávají zahradám hřbitovní atmosféru. Plíživou ponurost už nezahání ani odpolední slunce ani skvostné barvy v korunách javorů. Snad jsme se tou nádherou nasytili a nabažili do zásoby, i na ty dny studené, blátivé a šedé. 

Kopec je zanořen do nehybné mléčné mlhy, hustě mží a ven jde jen ten, kdo musí. A to pán domu musel, aby se popasoval s dvěma prasaty na prodej. Maso všude. V chodbě vyzývavě čekají bedýnky rajčat, koš lilků, dýně a poslední nepřemrzlé cukety. U stodoly jablka na další moštování, červené zelí, ořechy. Ale popořadě, na všechno dojde. 

Zvládejte. A zatopte si.

Já nevím, jak na vás leze podzim, ale u mě se nutnost častějšího pobývání v domě projevuje puzením třídit a organizovat, ukládat, vyhazovat a vše možné doma obmýšlet a vylepšovat. Dům je po letních měsících dosti opoužíván, lépe řečeno značně zaneřáděn. Počet třináctých komnat, do kterých byly nejrůznější věci zandávány, zasouvány či zahazovány (nikoli zaklízeny), přesáhl mez, kdy lze ještě s nadhledem žertovat o organizovaném chaosu, tak jako tak vzrůstající entropii či kreativním prostředí. Proč chodit kolem horké kaše, místy je tu zkrátka binec. Jenže zkuste si to! Život s rodinou na hospodářství, toť neustávající a jen z části kontrolovaný pohyb hmoty živé i neživé. Chjo.

A tak to zkouším znova a znova, tu a tam kousek ubojovat a uspořádat, najít věcem místo, na kterém by jim bylo dobře. A protože mi k tomu nejspíš chybí nějaký ten gen či buňky, tak to nejde snadno. Navíc, kde začít? Kam hned nepřijdou všechny ty malé i velké nenechavé ručičky (ťapky, pracky, kopýtka)?

A tak to tady veřejně píšu, mám uklizeno ve špajzu. Parádně. Teď doufám v rychlý návrat babího léta, aby se téma podzimního znovuosídlování domácnosti ještě o trochu odložilo. 

Ať je i u vás hezky.

Rotace prasátek na našem hospodářství je dobrým příkladem fungující praxe.

Na jaře odcházejí přežvýkavci z ustájení na pastviny a většina prasat je převedena z prasečího výběhu do stodol, aby tam zpracovala vysokou podestýlku. Pozdě v létě je v tu dobu již prázdný prasečí výběh zrekultivován, letos například oset ječmenem. Poté se do výběhu opět dostanou prasata, a prasečí ohrada se později rozšíří i na jednu z přilehlých zahrad, kde je tak postaráno o prokypření půdy a likvidaci plevele. Stodoly jsou vykydány (pasivum?, ehm) a čekají na milé přežvýkavce, kteří budou před zimou staženi z pastvin. 

Vysoká podestýlka zpracovaná prasaty se kydá výrazně snadněji, navrch má z velké části podobu kyprého kompostu. Rytí prasat v podestýlce lze údajně podněcovat i tím, že do podestýlky (v době, kdy jsou na ní přežvýkavci) občas rozhodíte pár hrstí kukuřice, kterou pak prasata v různých vrstvách podestýlky nalézají a jsou tak motivována k dalšímu rytí. U nás se ryje i bez motivace ;-). 

Pro úspěšnou rotaci je nutné zvážit i to, zda jste schopni zvířata bez obtíží mezi jednotlivými stanovišti přehánět, a jak se vám do plánů podaří zakomponovat nutnost oddělování samců a samic, termíny připouštění, porodů březích sviní, termíny odstavů a porážek. 

Noc, v sednici hřejí kamna.

Předevčírem v noci první mrazíky - zatím nechaly na pokoji pohanku, okurky i dýně, uvidíme na jak dlouho.

Přes den zatím baboletní krása, jen ráno to zebe. Jako na potvoru nemůžu najít žádné dětské rukavice. A to bych řekla, že tenhle dům musí být plný dětských rukavic. Hm.

Je to přepych, na počátku října mít stále čerstvé salátovky, alespoň za něco vděčíme letošnímu suchu - za absenci plísní a delší sklizeň okurek, rajčat, lilků. Čínské zelí, zimní pórek, kadeřávky - druhá trať také pěkně roste a využívá slunečných dnů.

Do stáda ovcí vpuštěn beran. Podzimní práce se hlásí pěkně popořádku - brambory - švestky - zelí - moštování - kydání.

Jen hub je u nás zatím málo, chjo, snad jejich čas ještě přijde, jinak bude (nejen) bramboračka tuto zimu o něco chudší. Až dojdou ty loňské. 

Z důvodů častých dotazů aktualizuji: 

Všichni beránci jsou už pryč či zadáni. Kozí krasavice také našla nový domov. 

Momentálně nabízíme tři poslední černé VF jehničky.

A kdybyste někdo stál o rezatého kočičího krasavce, tak se na něj přijďte podívat!

Už už chystám nějaký ten příspěvek, ale znáte to, času se nedostává. Užívejte jara!

Slezl sníh a o okamžik později už bylo jaro v plném proudu. Užíváme slunce, možnosti být všichni spolu venku (obě holky kropenaté, ale choroba na ústupu), pobíhat s kobylou, kydat hnůj, sázet stromky, věšet prádlo ...

Velký, sedmikilový beránek uzavřel letošní bahnící sezónu. Porod odpovídající velikosti mláděte, pomalý, ale prvnička statečná, mateřské vlastnosti velmi dobré. Přebytečné mlezivo uloženo do mrazáku, někdo potřebný se tu a tam najde.   

Takže teď ještě odchovat všechen ten rozdováděný dorost, počkat na trávu, vyhnat na pastvu a začít dojit. Ono to uteče. Pozornost se mezitím přesune k výsevům a výsadbám, vztekat se budeme jistě se slimáky a možná s klíčivostí mrkve...

Jaro inkognito a jaro in flagranti. Bylo tu, není tu - a přece tu je. 

Hynek pročítá Johna Jeavonse a experimentuje s rytím systémem double dig. Všimněte si dvou rycích nástrojů na druhém obrázku - zůstaly na stejném místě, na kterém jsem je fotila ještě před sněhem. Takže jsme se stáhli z pozic a realizujeme se opět převážně v domě.  

Doma je toho na práci spousta, zvířata a sazenice lebedící si ve skleníčku nás nicméně zas až tak dlouho u kamen nenechávají. Saláti!

Přehnali jsme prasata. Bylo u toho veselo, napínavě a trochu sprostě. 

V prostoji mezi bahněním porodily kozy - obě po jednom mláděti (i ta, která vypadala na trojčata, i ta, o které jsme si mysleli, že nezabřezla ;-), takže si užíváme výsady přebytku kozího mléka i pro nás dvounožce. Z ovcí se dosud neobahnila pouze druhá z prvniček, snad se letos vydaří i závěr bahnící sezóny. Čekáme, doufáme, těšíme se. 

Vyseli jsme mák. Alfred dostal k prvním narozeninám neštovice. Zvládl bohudíky s přehledem. Teď nás pravděpodobně čeká druhé kolo. Tak snad se neudrbou.

Vykvetly dříny. Zkouším s Emou konečně udělat fotoherbář místních kvetoucích rostlin. Tento projekt jsem zatím začínala snad každé zde strávené jaro, v momentě, kdy příroda získala převahu, kvetlo všude všechno a nás zavalily jarní práce, jsem ale focení kytiček vždycky zabalila. Snad to ve dvou půjde lépe. 

Obrázek třicátého března loňského roku vedle snímku z letošního z třetího dubna. Špendlík s květy vyčkává na lepší počasí, snad poupata nepomrznou.

Před sněhem se v místních končinách ve velkém pářily žáby, následně mohutně kladly, žabí vejce kam se podíváš. Tak uvidíme, jak to vydrží, i na to, co výkyvy počasí udělají se včelami, jsme zvědaví. 

Ať máte sníh nebo ne, užívejte jara skrytého i toho zjevného, přejeme klidné Velikonoce.

Zkoušení letošního představení místního amatérského spolku nebereme na lehkou váhu ;-).

Jinak je to u nás zatím poměrně na jedno téma ...

Zatímco z prvních jehňat už je gang desetikilových výrostků, ta další právě přicházejí na svět. 

Druhá letošní trojčata, jeden úspěšný porod drobné prvničky, jedna pitva a jeden beránek v krabici na flašce. Poměr se vyrovnává, 7 beránků : 6 jehniček. Pokračujeme v přivolávání jara. 

V úterý jsme potřetí a letos naposledy vařili javorový sirup. Ze všech sezón zatím nejlepší kvalita výsledného produktu, především díky technologickým vychytávkám a zvýšené pozornosti při vaření, získané množství odpovídající počasí a odhadu začátku sezóny, ke konci míza už tolik netekla. Pro představu, z cca 370 litrů mízy přibližně 4 litry sirupu. Pokud jste se někdo s vařením dostal takhle daleko, jistě nějak řešíte filtrování toho, čemu v angličtině říkají sugarsand či niter/nitre. Jde o usazeniny různých minerálů a látek, bohaté na dusičnan draselný, které se z hotového javorového sirupu více či méně úspěšně filtrují přes velmi jemná síta. My jsme pro filtraci použili naše profi mlékařské síto (80 mikronů), ale tím sugarsand profrčel jako nic, hmm. Neb jsme nepřišli na nic hustšího, čím bychom sirup pustili, odstranili jsme většinu "písečku" sedimentací. Pátrala jsem jak na to, prodávají se různé filtry z materiálů přírodních (vlna) i umělých, ale ty jsme pro tuto sezónu opatřit už nestihli. Malí producenti javorového sirupu prý sugarsand nedokáží odfiltrovat dostatečně, proto je v sirupu přítomen, zdraví škodlivý není. Chuť nějak ovlivňuje, nejvíce ale kvůli textuře, na jazyku ho prostě nahmatáte, jako superdrobné, ale hrubé částečky. Pokud jste někdo přišel na nějaké originální domácí filtrování, sem s inspirací!

Javorovým sirupem jsme tak nějak spláchli zimu a lehce předčasně skočili rovnýma nohama do jara. Ovce nám s bahněním zrovna dopřávají krátkou pauzu (napínají mne, napínají), ale najednou se zas jakoby z ničeho nic roztrhl pytel s různými výsevy, prvním přesazováním etc.  Tak jsem zasévala zelí, přepichovala sazeničky paprik, do skleníčku nasypala špenát, saláty a spol.

Tři žluté, pozdněnoční fotky. Celery čekající na přesazení, jidášova ucha!, sklenice česnekové pasty z česneku, co se rozhodl klíčit. 

O jidášovu uchu trochu více. Před lety jsme zkoušeli pěstovat hlívu, navrtávali jsme polena, očkovali, zalévali, čekali, čekali, čekali ... až jsme zkrátka zjistili, že jsme to (a nebo houby) vzali za špatný konec. Byla jistá ambice (dosud trochu živá) pěstovat si vlastní žampiony. Ta zase uvízla na nutnosti během léta připravit kvalitní substrát. Trochu získané žampionové sadby jsme po odplození zkompostovali a následujících pár let (kéž by i letos) nám naprosto nečekaně, v nepředvídatelných intervalech vyrůstaly žampióny ve stodole, ve skleníku a na zahradě. O kontrolovaném pěstování se ale rozhodně mluvit nedalo. A tak jsme skončili u uší - tedy u uch. Ucha totiž rostou sama. Nejlépe na starém bezovém dřevě. Dřevo z pokácených bezů je vhodné umístit na volnou nízkou hromádku někam do vlhka (v našem případě pohodit do listí u potoka) a pak jen čekat a občas chodit sbírat. Houba je to dobrá, vhodná nejen do jídel čínské kuchyně.